Odchod na toaletu nebo oběd se musí pečlivě plánovat, závody totiž probíhají bez pauz. Ještě si myslíte, že být rozhodčím je jednoduché?

Při konání závodů kanoistických Olympijských nadějí, ve dnech 10. - 12. září 2021 v Labe aréně Ústeckého kraje v Račicích nebylo možné zastihnout žádného z rozhodčích ani na malou chvilku ke krátkému rozhovoru. O to více nás jejich práce začala zajímat. V Račicích obsazují spolu s dalšími techniky a moderátory několik pater cílové věže. O tom, jak vypadá denní harmonogram rozhodčího nebo jak je to s rivalitou mezi trenéry a rozhodčími, nám po skončení závodů krátce povídala Hlavní rozhodčí závodu Olympijských nadějí 2021, Kristýna Bauerová.


Jak byste popsala závody z pozice rozhodčí a představíte nám harmonogram vašeho závodního dne?

Závod Olympijských nadějí byl zajištěn celkem 22 rozhodčími. Pro velký závod v Račicích (i na národní úrovni) to není úplně velkorysý počet vzhledem k náročnosti programu závodu, ale všichni rozhodčí jsou velmi šikovní, takže jsme to zvládli bez problémů.

Funkce rozděluje vedení závodu, které je vybráno Výborem rozhodčích sekce Rychlostní kanoistiky před začátkem sezóny. Pro závod Olympijských nadějí jsme měli k dispozici tři rozhodčí ve vedení závodu (Competition Committee), šest startérů, šest traťových rozhodčích, čtyři rozhodčí pro vážení lodí a tři v cíli (hlídání pořadí v cíli, záložní časomíra, záznam průjezdů cílem).

Harmonogram rozhodčích je pro všechny závody stejný. Hodinu před prvním startem dne, obvykle v 7:00, bývá porada (důležité informace a změny ve startovní listině), zároveň už musí být přístupná váha pro závodníky, takže váhoví rozhodčí již musí být na místě. Zpravidla bývá první start v 8:00, ještě před ním však první startérská dvojice musí vyzkoušet fungování startovního zařízení a spojení startovního signálu s kamerou a počítači v cílové věži. V poslední době je časový program tak nabitý, že není prostor pro pauzy, takže rozhodčí pracují nepřetržitě po celý den až do posledního závodu v pozdně odpoledních až večerních hodinách. Po vydání posledních výsledků a večeři bývá ještě pozávodní porada se shrnutím dne.



Podělíte se s námi o Váš osobní pohled na roli rozhodčí? Co Vás na této práci baví?

Rychlostní kanoistice jsem se věnovala od dětství a velmi mě bavila. Spíše pro partu skvělých lidí a sport samotný, než pro nějaké závodní výsledky (když to řeknu kulantně, byla jsem na hobby úrovni). V dospělosti mě mé vlastní závodění přestávalo bavit a navíc se mi stal úraz lokte, po kterém jsem si nebyla jistá, jestli ještě budu moci někdy pádlovat. Nechtěla jsem z kanoistiky úplně vypadnout, proto jsem se přihlásila ke zkouškám na rozhodčího a po jejich absolvování jsem už u toho zůstala.

Na tom být rozhodčí je podle mě nejlepší parta lidí, kteří mají kanoistiku opravdu rádi, bez toho dělat rozhodčího ani nejde. Dále mě baví být stále součástí světa rychlostní kanoistiky a v neposlední řadě mi to přináší spoustu nových zážitků a zkušeností, které bych možná jinde nezažila a můžu je využít i ve svém osobním životě. Díky tomu, že jsem měla možnost složit zkoušky na mezinárodního rozhodčího ICF, můžu poznávat svět kanoistiky i na mezinárodní úrovni. Je velmi zajímavé zjišťovat a poslouchat, jak se dělají závody jinde a poznávat lidi z celého světa, kteří mají kanoistiku rádi.


Slyšela jsem, že Vaši činnost často kritizují trenéři. Cítím správně, že by mohlo být mezi trenéry a rozhodčími určité napětí?

Určité napětí mezi trenéry a rozhodčími rozhodně je. Do jisté míry je naprosto pochopitelné, protože správný trenér musí bojovat za své svěřence, na druhou stranu by měl být schopen uznat i jejich porušení pravidel.

Bohužel mám pocit, že si někteří trenéři ne úplně uvědomují, že rozhodčí dělají tuhle práci z lásky ke kanoistice, dobrovolně ve svém volném čase, že nejsme profesionálové a musíme si brát na všední dny dovolenou, snažíme se ji dělat co nejlépe a rozhodně se nesnažíme někoho poškozovat. Musíme však dodržovat pravidla pro všechny stejně bez rozdílů.

Také mám občas pocit, že si někteří trenéři myslí, že máme z případných diskvalifikací radost, že si tím něco dokazujeme. Teď budu mluvit pouze za sebe, ale když jsem musela poprvé diskvalifikovat závodnici na startu, měla jsem co dělat, abych se nerozbrečela. I teď po několika letech, mi je líto všech závodníků, které jsem kdy musela diskvalifikovat, nebo jsem podávala report o porušení pravidel, na jehož základě byli diskvalifikování, ale už jsem se naučila brečet uvnitř.

Myslím si, že dost trenérů si neuvědomuje, jak náročná práce rozhodčího je. Vzhledem k nabitým časovým programům se závodí bez pauz, takže i odběhnutí na oběd, nebo toaletu se musí promyslet dle časového pořadu a nějak se musíme navzájem prostřídat.

Možná by pomohlo, kdyby se trenéři přišli na nějaký čas podívat na práci rozhodčích, aby si ji vyzkoušeli a poznali by ji i z druhé strany. Zájemce o tuto zkušenost rádi uvítáme.